Středoformát na krku a Thajsko pod nohama
Seshora do vás praží nelítostný žlutý gril a vy nevíte, z jaké houštiny na vás skočí krokodýl, tygr nebo prodejce suvenýrů. Došlo pivo, cesty se klikatí kamsi do neznáma a na mysl se derou scény z Coppolovy Apokalypsy. A do toho všeho, jako by to snad nestačilo, jste fotograf. A to znamená jediné - vyhodit z bagáže zbytečnosti jako je oblečení nebo jídlo a narvat tam techniku.
Pokud ráčíte býti příčetní, sbalíte si přirozeně to nejzákladnější, nejlehčí a nejuniverzálnější, co máte na focení k dispozici.
Jenže...
Kdeže!
Protože utrpení tříbí charakter a jeden z mých předků byl pravěpodobně flagelant, rozhodl jsem se již před drahnými léty opustit kinofilm a na cesty brát výhradně středoformátovou Mamiyu M645, časem a rozličnými biotopy ověřenou nezdolnou mašinu. Samozřejmě bych nejradši tahal 8x10" velkoformát, ale s tím už se teda na letišti a pak někde v džungli doopravdy srát nehodlám. Takže má nejzákladnější sestava na probíjení se divočinou sestává z:
- Aparát Mamiya M645 s šachtou a dvěma skly (v tomto případě Sekor C 35mm f3.5 N a Sekor C 110mm f2.8 N - ověřená dvojka pokrývající všechna ohniska, která jsou mi milá). Pak skladný a lehký karbonový stativ (Rollei Compact Traveler No.1), kopičku filmů (výhradně černobílých), polarizák a ND1000 filtr, expozimetr (Gossen Profisix) a pár sračiček okolo - sluneční clony, drátěná spoušť, náhradní baterka, hadřík, imbus na stativ, destička, popruh a bůhvíco ještě a ovšemže nějaký to žebradlo přes rameno, ve kterým to proklatý harampádí budete tahat.
Pokud se vám podaří filmy tam i nazpět ubránit na letišti před osvícením rentgenem a rozmotáním všetečnými zaměstnanci (a zároveň při reptání nevyfasovat rektální prohlídku), můžete se vrhnout na tu pravou zábavu. Radosti a strasti jednoho takového vandru můžete vcucnout z mého výcucu níže. Otevřete Braníčka a přeji příjemnou zábavu nad utrpením druhých.
Hoře první
- ความโศกเศร้าประการแรก
Vandruješ se jako slimejš džunglí zleva doprava a kolem dokola, taháš bágl, další bágl, v něm foťák, objektiv, druhej objektiv, stativ, hic na chcípnutí, leje z tebe, kolem kroužej tygři, žerou tě komáři, nad tebou supi, pod tebou pijavice - a ty si řikáš, jestli nejseš náhodou debil.
Proč si jako slušnej člověk nepořídíš nějakej pěknej, malej, lehkej digitál, stejně to s tím neumíš, tak proč se trápit. A pak uvidíš něco pěknýho, třeba vodopád. Rozbalíš si vercajk (mezitím si nejdřív teda rozbiješ hubu na kamenech a máš chuť to do tý vody rovnou všechno hodit), naláduješ film a po hodině příprav to cvakneš a jdeš dál.
A po týdnech, kdy to doma vyvoláš, usušíš, naskenuješ - prostě s tím zasereš půl dne - zjistíš, že ono to vyšlo. Samozřejmě ne proto, že si měl štěstí, ale protože seš borec. A najednou už nemáš chuť radši malovat akvarelama nebo si ze stativu udělat lampu a z foťáku pařeniště na žampiony. Teda aspoň do druhýho dne.
Výlet číslo dvě
- การเดินทางหมายเลขสอง
Potud obvyklý scénář - trpící Já, ověšen foťáky, stativy, harampádím, jdu nahoru, dolů, slunce, horko, tisíce schodů kamsi do džungle.
Ale náhle novinka - před konečným a nejhorším výstupem, srovnatelným snad jen s výšvihem do posledních metrů K2, tabulka upozorňující lidi slabého srdce a vůle, že to vážně není dobrej nápad. Na věrohodnosti ceduli dodává i to, že je výjimečně napsaná i v angličtině, je tedy jasný že tohle není žádná prdel. Nicméně sem byl ujištěn doprovodem, že nejsem ani kardiak a ani sláb, ale jen obyčejný líný prase, takže pokus nevyšel a jdeme dál.
A pak, po zdolání posledního kusu úseku lemovanýho vybělenýma kostma nešťástníků, co vzali moudrou ceduli na lehkou váhu, jsme tam. Otevírá se před námi Phraya Nakhon.
Soustava jeskyní, kamenných mostů a tunelů, vedoucích do dechberoucího a vpravdě gargantuovského dómu, jehož monstrozitu se ani nebudu pokoušet popsat slovy. A nad tím vším jediný zdroj světla, obří stropní okno lemované džunglí na povrchu. A jsme tam právě včas - o několik minut později slunce dosáhne polohy, kdy otvorem osvítí vnitřek dómu a paprsky padnou přímo na zlatem vykládaný klášter uprostřed.
Takže málo platný, zase to za to stálo. Prostě dobrá díra, 9,5/10. Poslední půlbod si nechávám na taktizování do další jeskyně.
Řehole třetí
- การต่อสู้ครั้งที่สาม
První šnorchlování!
Vyplouváme na širé moře a souostroví Koh Phi-Phi - jelikož se však loď více než kupředu pohybuje zhora dolů a zleva doprava, snídani brzy začne zajímat co je to tam nahoře za mejdan, že se mrkne taky. Když začne část posádky blít do koše a druhá žádat o záchranné vesty, začínám mít pocit, že sem měl radši zůstat na pláži a bafat na kraby. Nicméně dorazíme a šup na korálové útesy!
Díky absenci varování, že se na palubě lodi může nacházet voda, poněkud nedůstojně a neplánovaně sklouzávám do hlubin. Samozřejmě a zcela neomylně také dostávám jedinou netěsnící masku a šnorchl, takže zatímco si ostatní užívají krás podmořského života, já při každém pokusu o ponoření obličeje a nádechu dobrovolně podstupuju waterboarding a linou se ode mne zvuky jako z natáčení Hlubokého hrdla.
Po půlhodině vzbuzování všeobecného veselí mezi všemi těmi nádhernými tvory pode mnou, který sem přes tu sůl v očích ani neviděl, znovu vyplouváme a přístáváme na Kokosovém ostrově. Nikde jedinej kokos. Ale bafnul sem si na pár krabů. Na souši sem šéfem já, neřádi.
Čtvrté dějství
- บทที่สี่
Stanice rangerů, hluboká džungle nedlouho po rozbřesku. Jako středoevropani zvyklí na srnky, užovky a veverky bereme všudypřítomné tabule upozorňující na tygry a krokodýly s nadhledem a jdeme smazat poslední bílá místa z mapy. Dvojice rangerů si na nás ukazuje prstem, kroutí hlavou a směje se, těch pár turistů co se na parkovišti bojí vylézt z auta už jen kroutí hlavou. Sawat Dý Khrab, srabi, ještě se uvidíme.
Po asi pěti metrech se oba nedůstojně vymázneme v prvním potůčku co překračujeme, aura dobyvatelů klesá, voda v botách stoupá, smích z kempu sílí. Cestu nám lemují krabi velký jak ruka, pavouci velký jak noha (velká noha, asi tak číslo 46) a opice velký zhruba jak opice. Jenom lidi nikde. Krokodýli naštěstí teda taky. Jsme už v samém srdci pralesa, když před námi slyšíme něco velkýho. Fakt velkýho. Rozhodně o dost většího než pavouka velikosti 46. Utahuju si popruh na svém taktickém terénním kloboučku, aby mi nevlál při útěku a statečně zdolám další metr a půl. Když se predátor ozve podruhé přímo v houštinách před námi, pomalu mne opouští odvaha a o sekundu později, se slovy "do riti ty kokos, na toto seriem", i doprovod. Dochází mi, že stativem tygra asi neumlátim a zahajuji taktický postup vzad.
Ale nač obavy ženského doprovodu? Proč by se tygr honil za lístkem salátu, když sem tam byl já, macatej dvojitej cheeseburger, kterýho by po pěti metrech útěku začlo píchat v boku? Snadná šelmí snídaně. Přesto se vracíme do kempu jako pokořitelé divočiny. Nikdo už se nesměje. Bílý skvrny na mapách zůstaly, hnědý v kalhotách přibyly. Tak báj báj, srabi.
Popáté a šmytec
- ห้าและสิ้นสุด
Vyplouváme s vratkým kajakem na širé obzory, konkrétně nám přijde jako neodolatelný nápad vybrat si za cíl ostrov na horizontu. Co se asi tak může stát, žejo. Ale poté co se vlny začínají tak nějak zvětšovat, svěrače utahovat a já si začínám pobrukovat soundtrack z Čelistí, otáčíme a rozhodneme se obeplout pobřeží.
Strmé, nezdolné útesy, lemované rozpukanými stromy deroucími se z ničeho, skalní převisy a brány, vlny tříštící se o skaliska - a najednou se mezi tím vším otevírá pohled na skrytou osamělou pláž. Přístáváme. Běloskvoucí písek, průzračná voda, to vše uzavřeno půlměsícem neprostupné džungle. Dobrý!
Při cestě zpět míjíme Smaragdovou jeskyni, kam vede jen jediná cesta - nechat loď lodí, skočit do hlubin a proplavat absolutní tmou (no dobře, měli jsme čelovku) několik set metrů, než staneme na další pláži, obehnané skalami a přístupné jen z moře a za odlivu. 9,6/10.
Připlouváme se západem slunce, jehož barvám snad ani nevěříme (což pro vás zvěčňuji na černobílý film, není zač) a jde se na večeři. Štědrovečerní. Sedíme obehnáni džunglí a za malebného 120dB vřískotu cikád v místní "restauraci" měníme řízek za Massaman Curry, brsalát za Tom Kha a navrch Mango Sticky Rice. Vypadla elektřina, takže dojídáme za svitu vánočních světýlek a vůkol temnou divočinou se koulíme přes ostrov zpět. Dobře bylo.