A taky je tu rakije. Předjíždění do zatáček. Krevní msta. Starobylá města. Pohostinnost. Nespoutanost. Hromady jehněčího, fíkové marmelády. Už tušíte, že tu toho číhá hodně. Času není neomezeně, a jelikož dáváme přednost pořádnému poznání byť jen části něčeho, než povrchnímu okouknutí všeho, pomyslně dělíme zemi napůl a vyrážíme do severní části jarní Albánie. Nějak se to musí i vyfotit, a tak se jdu již tradičně trýznit a balím své filmové krámoví — nevymýšlím kolo a beru stejnou výbavu jako při svém dobývaní Řecka:

• Čtvercově fotící Rolleiflex SL66 s šachtou, jedněmi zády a třemi objektivy — Opton Di 50/4, Opton Pl 80/2.8 a Opton So 250/5.6. Spolu s tím můj věrný expozimetr Gossen Profisix, kopičku černobílých filmů (Ilford FP4+ a HP5+), polarizák, tři Softar II filtry (protože piktorialismus musí bejt všude na světě, i na Balkáně!!), neutrální šedý filtr ND1000, karbonovej stativ Rollei a nějaký ty drobnosti kolem — drátěnka, sluneční clony, hadříky, imbusy, popruh atakdále. Krásných pět kilo. Tahám to v kostce připnuté na hrudi, na níž díky tomu umím vypotit ukázkového myšáka Mickeyho.

• Prim hraje prozaický důvod — jakýkoli kosovský hraniční přechod z jakéhokoli směru je zde hazard s časem. Nemáme ho tolik, abychom riskovali mnohahodinová zdržení a hádky s pohraničníky — půda je to typicky balkánsky horká. No a navíc už sem tam narozdíl od Makedonie byl (je tam taky pěkno!). Volíme si tebe, Skopje!

Skopje je velmi krásné a poklidné město snoubící historii s nádhernou brutalistní architekturou. Obzvláště u hlavní pošty svitky jenom svištěly! Tušil jsem, že zde bude pěkně, ale netušil sem, že tu bude krásně. Opět však není času nazbyt, a tak ráno míříme k další zastávce — a tím je albánské Krüje. Volíme cestu skrze Národní park Mavrovo a přechod Debar — je to dále, ale zato horší cestou. A krásnější!! Poprvé začínáme trápit autíčko a spletitě stoupáme (a děláme zajížďky a křivolace se vracíme, protože cesta v mapách není vždy cesta k projetí). Litovat však není čeho, výhledy berou dech. Potkáváme sníh, stavíme, koukáme, fotíme, nasáváme panoramata, vyjíždíme nahoru, sjíždíme dolů. Hodinu strávíme focením kytek na nekonečně dlouhé a klidné vápencové náhorní plošině někde kolem Galichniku a frčíme dál. Dolů, nahoru, vpřed!

Vše se odvíjí dobře, než se to přestane odvíjet dobře. Albánie nás nevítá otevřenou náručí, ale prvním průserem. Respektive abych jí nekřivdil, ještě tam ani nejsme. Samohyb protestuje a přestane samohybovat v jednom z k tomu nejnevhodnějších míst na světě — v bezhraničním pásmu mezi Severní Makedonií a Albánií. V zemi nikoho na konci Balkánu. EU daleko a Pánbůh vysoko.

II - jak to přežije autíčko?

II - si do ta përballojë makina?

Ukážeme hvězdičky na pasech, se slzami štěstí řadíme dvojku!! Trojku!! atakdále, a zanedlouho se již před námi rýsuje starobylé Skanderbegovo město. Je navýsost vertikální a my jedeme až nahoru, úplně nahoru do pevnosti. Žádné fotky, žádné video a žádné vyprávění nedokáže plně přenést zážitek z projíždění krkolomně lomenými strmými uličkami, plnými překážek, turistů, krámků a rozličných vozidel. Jsme k zalknutí vysoko, je to všude k posrání úzký, všechno to tu vypadá, jako že se tu opravdu nemá jet autem a mě se do toho zjevují záblesky z řízení v Thajsku a Řecku. Ale vydrápeme se! Shlížíme seshora až k moři a po uvítací rakiji končíme den spánkem spravedlivých.

Nekřesťansky brzy nás budí muezínské halekání mísené s hudrováním krocanů pod okny, takže se vyvrtáváme z postele a jdeme se za světla podívat na to, co jsme večer neviděli za tmy. Hradní věž nebyla ještě minule obepnutá gumicuky (no snad ještě vydrží), ale jinak je vše při starém (až na místní kebab, nahradila ho sázková kancelář). Krüje je krásné město. Vlastně... jeho vršek, od kramářského bazaaru nahoru. Zbytek je slepenec domů z vlnitého plechu (s kartonem nejdůležitější materiál na světě!) a hrůzostrašných turistických megahotelů. Spolu se svatyní Sarisalltik nad městem (doporučuji! Pěkná jeskyně, krásnej výhled a pořádnej krpál — pokud neovládáte brzdění motorem, zvažte to), je to tak akorát na jeden den a fíííí někam dál.

• V Albánii se každá druhá věc jmenuje po Skanderbegovi, národním hrdinovi, vojevůdci a sjednotiteli. Kr¨uje je jeho rodné město, hrad patřil původně otci, nachází se v něm muzeum — jednoduše se mu tu nevyhnete. Jo a mimochodem, dokonce po něm pojmenovali i horskou divizi Waffen-SS.

Míříme do zapadlého regionu Kelmend, od něhož nás momentálně dělí pár tisíc výškových metrů klikatých serpentin a padajících balvanů. Většinu obav rozptyluje pán, který nám oznamuje že máme "The best car in the world!" a že by Golfu svěřil bez skrupulí i svůj život. Nemám problém mu věřit — autíčko je to tu bezprecedentně oblíbené a zároveň opravárensky staromilské — do kupy ho dá kdokoli (až na mě) kamenem a izolepou.

• A zdroje náhradních dílů jezdí a leží všude kolem. Albánský vozový park se skládá odhadem ze třetiny z desítky let starých Mercedesů, které podle vzhledu a počítadla kilometrů dodrkotaly přinejmenším na Mars a zpět. Zbývající dvě třetiny připadají na VW Golf — a dvě třetiny z těch dvou třetin jsou dokonce v té samé stříbrné. Albánie je jezdící retro reklama na německý brm brm průmysl.

III - jak to přežijeme my?!

III - po ne si do t'ia dalim të gjallë?!

Do ubytování už to není daleko, takže parkujeme povoz a zpestříme si den špacírem k vodopádu poblíž (Albánie je vůbec mekkou vodopádů! Takže... vekkou?). Trasy jsou dle map, popisků a komentáře dvě — "pohodová" a "lemovaná mršinami domýšlivých turistů." Jsem sice extrémně turisticky nabušenej z venčení psa po sídlišti a chození do hospody za barákem, přesto se však rozhodneme začít zlehka a volíme pohodu. Začínají mnou cloumat pochybnosti o zvolené trase hned při úvodních metrech, kdy se nad hřbitovem drápu do bezmála kolmé skalní stěny jakéhosi zatraceného albánského El Capitanu. Následují hadi, cesta nad skalnatým srázem připomínající schody do Cirith Ungol, déšť, brození řeky a mokrý polorozpadlý most nad rozbouřenou bystřinou pokrytý mechem.

Tady cesta končí — vodopád je sice za zatáčkou, ale s úžasem zjišťuji, že ani jeden nejsme gekon, který je kromě Spider-Mana asi jediný, kdo by to dokázal bez pádu kamsi dolů do útrob zeměkoule přejít. Slovy a turistickými hůlkami hrozím na dálku onomu tatarovi, co blbě označil cesty; a pak spílám i sám sobě, že jsem si předem neprohlédl vrstevnice. Nu což, cesta zpět je už ta druhá, s nadějí na přežití — a nebudu čtenáře strašit pochybami — přežil sem a teď tu píšu článek. Obě cesty to však byly každopádně převelice přepůvabné, divoké, liduprosté a vodopádůplné. Ani k tomu hlavnímu nemusíte nakonec dojít až na konec, páví se vám již zdálky. :)

Přejedeme dělostřelecký polygon maskující se za cestu a končíme v našem základním táboře, v Lëpushe — před námi hory, vlevo hory, vpravo krpál, bagr a pak hory, a za námi hnůj, chlív, čuníci a hory. Během následujících dní šouravým krokem dobýváme vrchol za vrcholem v naprosto liduprázdné rozeklané krajině, kde nám dělají společnost jen rozmary počasí a na chvíli i jeden Mlok skvrnitý. Síly se tenčí a nahoře na hoře Maja e Grebenit, mám po výstupu pocit, že už je mi všechno jedno. Blížící se hřmění mi ale rázně změní názor. Ozlomkrk dofocuji, balím stativ, schováváme turistické hole a rozvážným lenochodím během přikrčeně zdrháme dolů. Prokop Diviš už v téhle oblasti udělal dost, nemám ambice rozvíjet výzkum dále. Jsem vděčný, že jsem se už při minulé návštěvě Balkánu nestal lidskou pochodní — vzhledem k tehdejšímu objemu alkoholu v krvi dodnes nechápu, že jsem se nesamovznítil jako starosta Varšavy v roce 1546.

První stopku nám vystavuje štít Maja ë Vajushes. Doslova dechberoucí trasa nás skrze srázná sněhová pole zavede na vrcholový hřeben, odkud je koruna nadohled. Ale cesta jaksi není. Odhaduju, že je ukrytá pod sněhem na příkrém, úzkém svahu tajícího sněhu, tady jsou i nesmeky platný jak hadovi noha. Čas kvapí, padá na nás mlha, počasí se horší, vítr se zvedá — a já budu radši živý bázlivec, než tuhý odvážlivec (blbec?). Obcházíme vrchol, ať se tu ještě trochu poflákáme, a nic předem netuše a nečekaje, nám hory (snad odměnou za to, že se je nesnažíme za každou cenu pokořit?) vyjevují jedno z nejhezčích panoramat, jehož jsme kdy svědky — černohorské skalní stěny Karanfili.

• Taková věž Kullë e Ngujimit, to je vám tuze zajímavá věc. Ale popořadě. Kanun je starobylý albánský soubor nepsaných pravidel, horský zákoník z dob, kdy byla ruka státní moci příliš krátká a odlehlé končiny si vše radši řešily po svém. Porušíš Kanun? Rozjíždí se
• Gjakmarrja, krevní msta. Dejme tomu, že soused sousedovi závidí fešnou ovci, tak ho zamorduje — druhá rodina má "právo" oplatit rodině stejnou mincí; oko za oko, zub za zub. Damoklův meč se nevznášel pouze nad samotným viníkem, ale každým dospělým mužem z rodiny. Neřešila se pouze vražda, ale i znásilnění, urážky cti, dluhy, únosy, a kdo ví co dalšího. Ten kdo se skutku dopustil, se pro své vlastní dobro i s ostatními muži sebral a šel bručet do
• Kullë — kamenné opevněné věže, které si famílie a vesnice budovaly pro případy porušení kodexu. Do Kull¨e se ženy běžně nezavíraly — nepředpokládalo se u nich jakékoli vzepření slušným mravům; a když už, byla to pro její rodinu taková urážka, že se to "vyřešilo" doma. Ve vzácných případech za ni mohl nastoupit do exilu mužský příbuzný jako náhradník. Stávalo se, že ve věžích žily celé rodiny pospolu a spřízněnci zvenčí je zásobovali. Klidně celá léta. Pevnosti mívaly i střílny pro odrážení pomstychtivců a osud vyobcovaných závisel na tom, jak se ostatní venku dohodli. Nebo taky nedohodli.
• Výsledkem byly rodiny zavřené ve věžích, protože venku by je někdo sejmul kvůli strejdovi, co bodnul vidle do něčího bratrance. Popřípadě bratranec vrazil něco jinýho do něčí sestřenice. Fascinující a velice složitá tradice, která asi nikomu chybět nebude. Respektive, krevní msta se i dnes stále aplikuje, jen s věžmi Kullat (množné číslo od Kullë, pozn. red.) Hodža zatočil a je jich jako šafránu.

IV - a jak se dostaneme nazpět?

IV - po si kthehemi mbrapsht?

Tak pá, Thethe, hory, Albánie. Další stanice: Sarajevo. Je to sice jen něco přes 300km, ale stoupáním je to ekvivalent bezmála Mont Blancu a profil cesty minimálně zpočátku vypadá jako zamotaný sluchátka, co vylovíte z kapsy. Vstáváme za kuropění, láduju do auta věci a bagáž, jako by nás jelo dvanáct, naposledy máváme psům koukajícím z popelnice a jedeme se mrknout do města, kde picli Starýho Procházku.

V Podgorici se prolejvám kofeinem a před Bosnou a Hercegovinou nás čeká velmi příjemné řidičské překvapení — kaňon řeky Piva s Pivským jezerem (hezky český názvy, he). Silnice je vytesaná do skály a vine se nad vysokou roklí dole a pod vysokými Dinárskými Alpami nahoře. Jestli si kejchnete a sjedete dolů, najdou vás už leda dalekohledem. Trasa má několik desítek kilometrů, je protkána plejádou skalních tunelů a je čarokrásná. V tunelech bacha, nesvítí se v nich. To nezní nijak hrozně, ale za jasného dne s ostrým sluncem si připadáte, jako že zničehonic vjedete do pytle s tmou a nevidíte ani zbla. Při výjezdech je to zase jako jít v noci rozespalej na záchod a rozsvítít si do ksichtu. Tunely jsou krátké a četné, vypadá to tedy místy jako průjezd stroboskopem a není to úplně epileptik friendly. Řidiči metra se tu ale budou cejtit jako doma.

Příjezd do BiH poznáme kromě hraničního přechodu snadno — krásná silnice se najednou promění v něco, co má v sobě takový díry, že můžeme s přehledem rozpoznat bosenské geologické vrstvy. Rychlostí 1dm/h se došineme do Sarajeva a čeká nás ještě jedno překvápko. Co městu schází do šířky, získává na výšce — části mimo centrum jsou opravdu hodně vertikální a úzké. Zvažte, kde bydlíte — byť je na mapě vše kousíček, sestupy a výstupy jsou srovnatelné s trekem na Valbonský průsmyk. Chodit s nákupem bych tu fakt nechtěl. Jinak je Sarajevo milým překvapením, metropole si žijí svébytným životem a dělat jde ledasco. Můžete být třeba blb a nachodit po kostkách a asfaltu 25km v žabkách a večer litovat, že máte nohy. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

• Když pominu typická turistická lákadla, můžete se vydat i za temnou turistikou. Stopy války a srbské blokády nemusíte příliš hledat. Obzvlásť neotřelým zážitkem je vrch nad městem. Vede sem lanovka a kromě hezkých výhledů a procházky (ale zase ne moc daleko, okolní lesy prý nejsou ještě pořád plně odminované) tu najdete starou bobovou dráhu. Sloužila nejdřív zimní olympiádě 1984 a poté jako dělostřelecké odpaliště Srbům, kteří odsud ostřelovali obklíčené Sarajevo. Bobová dráha je přístupná a můžete si ji celou projít.

• S tím se pojí i tzv. Sarajevské Růže. Na místě, kde minometný granát někoho zabil, vyplnili roztrhaný asfalt červeným voskem. Rudých jizev připomínajících krvavé květy je po městě na dvě stovky.

• Hlavnímu městskému bulváru Zmaja od Bosne je přezdíváno "Alej odstřelovačů." Ve výškových budovách a panelácích číhali srbští snipeři a ulice byla nechvalně známá jako pohřebiště civilistů. Fasády doposud na mnoha místech připomínají řešeta.