V předešlém článku jsem hloubal a dumal mimojiné o tom, že jen nemnoho mých portrétních sklíček může momentálně vyzvat Hermagisího Portrejta a Rychlýho dělníka do ringu a nehodit tam rovnou ručník. Dallmeyer 3B se zdál být papírově vyrovnaným soupeřem - no a jak to dopadlo? Potvrdil Dallmeyer série Bé svůj kultovní status a zařadil se po bok Hermagisu a Hugo Meyera? Nebo zkazky přeháněly a místo rovnocenné portrétní triády se na piedestalu i  nadále přetlačují jen dva šampioni? Ne tak hrr! Vezmeme to oklikou. Přes Londýn a Kostelec nad Černými lesy.

Jak prozradil již perex výše, v květnu roku 1883 se ho ještě nevystydlého z výroby ujal tajemný Mr. Alman (jestli tedy luštím rukopisný škrabopis správně), a následujícího téměř půldruhého století strávil neznámo kde a jak.

• No, prozradil. Samo se to nenašlo, musel jsem si vykasat rukávy a bez skrupulí se zanořit do starobylých análů (he!) Dalmajeří fabriky. Na těchto webovkách jste po zevrubném noření a dloubání schopni vyčíst spoustu informací o Co, kdy, kde, kdo, jak a komu. Seznamy nejsou bohužel kompletní a webovky fungují tak jakoby po mrtvici, ale važme si toho že tu něco takového je, neboť to nebývá pravidlem - a tím nemyslím jen to, že archivy někdo zpracuje. Nejdříve se musí dochovat, přežít turbulentní časy. No a aby vůbec měly šanci to doklepat, musí  je někdo vůbec vést a nebýt mañana. Ano, koukám se na tebe, švýcarský Sutere.

Opájím se naivně romantickou představou, jak celá ta léta bez ostychu a oddychu zavile zvěčňoval lepé panny v korzetech a důstojné pány v cylindrech. Co všechno viděl, jakých zážitků byl svědkem, koho fotil a jaké kouty navštívil - kéž by ta mosazná roura mohla vyprávět. Je však o mnoho pravděpodobnější, že strávil posledních XYZ let válením se v banánovce kdesi ve sklepě mezi vánoční výzdobou a mrtvou krysou. No a při úklidu jednou někdo zjistil, že se to dá asi střelit. Ale mě se víc líbí ta první verze.

No a kde se řada B vzala?

V Londýně. John Henry Dallmeyer před založením vlastní společnosti pracoval u Andrewa Rosse (a taky mu odvedl dceru k oltáři), jednoho z průkopníků výroby objektivů. Ty vyráběl již od roku 1840, stál tedy spolu s nemnohými u samého úsvitu fotografie. Pohled z okna v Le Gras tou dobou ještě schnul.

No a konstrukce Dallmeyeru řady B je silně inspirovaná původní portrétní řadou A. Rosse. No holt co se naučíš, později jako když najdeš.

Existovalo mnoho verzí a různých mezistupňů a kombinací - uvedu dvě nejvýznamější iterace. Celkově jde však i přes značný počet vyrobených kusů o vzácný tovar v jakékoli verzi. Máte-li ho, střezte si ho.

• Prvotní byly mosazné, s rack & pinion mechanismem a systémem vkládacích waterhouse clon (můžete však narazit i na raritní verze s irisovou, lamelovou clonou). Soft-focus mechanismus se nacházel v zadní části a reguloval se otáčením členu. Byly zde zářezy s indikátorem a čím více jste vyšroubovali, tím měkčího efektu jste dosáhli. Maximum je cca. pět celých otáček. Nevýhoda je, že musíte při nastavování sundat objektiv z aparátu.
• Druhá verze již zavrhla posuv šasi a SF se nastavovalo otáčením přední části tubusu - odpadla tedy ta nebezpečná část zahrnující žonglování s objektivem. Stále se vyráběly z mosazi, již ale disponovaly standardní lamelovou clonou, byť ovládanou pro dnešní dobu neobvyklou páčkou.

No a teď dokousněme to načaté jablko - jak že to fotí? Já nerad testovací fotografie, takže jsem se rozhodl skočit rovnou do hluboké vody. Nechat ho projít zkouškou ohněm. No prostě a jednoduše ho vzít mezi lidi - a povedlo se mi to na ničem velkolepějším než skvělé letošní akci Umění nás spojuje v Kostelci nad Černými lesy (třeba se potkáme i napřesrok!). A tam jsem ulovil svolné lidské exempláře.